Na stránkách Maminkatelky.cz vyšel článek o tom, jak podnikatelky s dětmi v koronakrizi pracují. Přispěla jsem do něj svým textem. Při psaní jsem se ale rozjela a protože jsem si říkala, že by mohl být pro někoho užitečný i můj nezkrácený text doplněný denním plánem a tabulkami ke stažení, přináším vám jej zde na blogu.
Mám určitě velké štěstí, že mě koronakrize potkala až v době, kdy jsou mé děti školáky ve třetí a páté třídě. Kdyby byly menší, nevím, nevím, jak bych to zvládala.
Hned na začátku jsme se s dětmi domluvily, že tohle nejsou prázdniny. Že je to vyjímečná situace, ve které budeme muset všichni trochu ukrojit ze svého pohodlí. Naše děti jsou zvyklé na to, že mají poměrně pevný režim. Ten každodenní je určený školou a kroužky. Aby o víkendu, kdy nikam nejedeme, nebyly celou dobu na počítači a mobilech, máme i rozvrh pro volné dny – takové ty, kde děti nemají nic na práci, ale já potřebuju pracovat. (Náš rozvrh pro volné dny si můžete stáhnout ve formátu .doc zde a upravit jej pro svou vlastní potřebu.) Pro všední dny v karanténě jsme si vytvořili další rozvrh. Tentokrát jsem jej psala ručně a všichni jsme jej dokonce slavnostně podepsali.
Jak tedy fungujeme? Vstáváme za deset osm. Není to přehnaně brzy, dřívější vstávání bych prostě nezvládla. Znám maminky, které teď, když mají děti doma, vstávají v pět, aby měly aspoň pár hodin klidu na práci. To bych já nedala. Proto jsem si to musela zařídit jinak.
Poté, co se vykopeme z postele nás čeká klasická ranní rutina a o čtvrt na devět ještě mnohdy dojídáme snídani, ale už vytahujeme předtištěnou tabulku s plánem dne a plánujeme.
Dopoledně máme rozdělené na padesátiminutové bloky střídání desetiminutovými přestávkami. Přestávky ovšem nejsou na flákání, ale na to, aby se udělaly věci, které jsou potřeba. Uvařit čaj, vyklidit myčku, dát prát prádlo, vynést koš a kompost. Tohle udělají děti. Já jsem jim hodně dlouho pomáhala, teď už je jen občas zkontroluju. V padesátiminutových blocích dělají děti školu. Aniččin škola nám do našeho rozvrhu hodila vidle svým online vyučováním, které probíhá celé dopoledne a mají půl hodiny přestávku. Nevadí. Domácí práce teď zvládá Davídek sám, Anička mu většinou pomůže s myčkou ve své velké přestávce.
David se učí sám podle plánu, který spolu uděláme. Když potřebuje pomoct, tak si o ni řekne nebo projdeme, co vše udělal, ale většinou až odpoledne. Dopoledne potřebuji v našich pracovních blocích také pracovat a děti to jakž takž respektují. David se připravuje na přijímačky na osmileté gymnázium, takže když si dodělá zadané úkoly ze školy, ještě má vždy co dělat na přípravě na přijímačky.
Dopolední práce končí v 11.20 a vrháme se na přípravu oběda. I když to mnohdy práci moc neuspíší, chci, aby děti byly se mnou a pomáhaly mi. Chci, aby co nejvíce pochytily. Věřím, že se to pak v jejich hlavičkách a ručičkách spojí a budou umět víc, než kdybych je to učila sem tam. Už teď umí samy uvařit těstoviny a brambory. Synova specialita pak jsou tzv. žížalkové placičky (na pánvi opečené placičky a mletého masa) a k tomu babiččiny pečené brambory (brambory pečené v troubě). Obě děti umí výbornou rychlou a jednoduchou sýrovou omáčku na špagety (pomazánkové máslo se rozpustí na mírném plameni v kelímku smetany na vaření a pak se do toho rozpustí nastrouhaný niva. A je hotovo!). S trochou pomocí zvládnou i italské rizoto, sami potom rajskou a česnekovou polévku a samozřejmě vajíčka na placato (volské oko) i na kulato (na tvrdo). Když vaříme něco složitějšího, asistují hlavně krájením a mícháním, ale věřím, že se toho naučí opravdu hodně. V tomto směru vám řeknu – zlatá karanténa! Kdy jindy by tak důkladně přičichly k vaření, než teď?
Náš odpolední program už je značně volnější. Já osobně si po obědě potřebuji dát krátkého šlofíka. Prosím, nesuďte mě. Opravdu to potřebuji, jinak nezvládám fungovat až do večera a jediné na co pak celé odpoledne myslím je to, až půjdu večer konečně spát. Jdu na to ale podle chytrých knížek z vydavatelství Melvil. Když si jdu lehnout, dám si 200 mg kofeinu, abych pak po probuzení nebyla malátná. Jen mi stále nestačí, jen těch 25 minut v uváděných v knížkách. No nic.
Během mé pauzy jdou děti povinně na hodinu ven na zahradu. Omluvou je jen déšť. Někdy počítají minuty, kdy budou moct zpět, někdy se tam zapomenou ještě na další hodinu, ale tu hodinu denně venku prostě chci, aby strávily.
Odpoledne nás kromě volné zábavy (během které se já většinou snažím pracovat), čeká i společná uklízecí hodinka. Když začala karanténa, zavřela nás v bytě, který byl neskutečně špinavý a plný nepořádku. Ano, něco jsem v té době dokončovala a prostě jsem nestíhala. Velmi brzy mi ale došlo, že pokud chceme v tomhle bytě přežít týdny karantény, něco s ním musíme udělat. Dohodla jsem se tedy s dětmi, že budeme každý den hodinu uklízet. Při ranním plánování jsme si stanovili, do čeho se pustíme a pak to společně děláme. Asi za dva týdny náš byt neskutečně prokoukl a za další týden jsme se zbavili i starých krabic a věcí, které strašily někde v koutě nebo ve skříni a ukrývaly hory dávno nepotřebných věcí. Teď už nám stačí jen uklízecí půlhodina, během které většinou poskládáme prádlo (to ohromně baví Aničku) a třeba vyluxujeme kousek bytu.
Ano, máme i tatínka a dokonce s námi celou dobu karantény žije jeden nebo druhý nevlastní brácha dětí. Ale ty do našeho plánování nezapojujeme. Stačí mi manželův příležitostný obdiv k mému systému. Člověk holt nemůže mít všecko 😉
Jaká je největší nevýhoda našeho režimu? Všude se na nás valí tipy, jak zabavit v karanténě děti. Ještě jsem neměla čas vyzkoušet ani jeden z nich. Možná je to trochu škoda. Ale upřímně – neměnila bych.
Co považuji v takové těžké situaci, jako je teď, za nejdůležitější? Hlavně naučit děti dělat věci, na které stačí. Ano, není to hned. Trvalo to zhruba měsíc, než si navykly dělat vše tak, aby to opravdu pomohlo a nemusel po nich nikdo jejich práci opravovat nebo jim připomínat, že do vyneseného koše je potřeba dát nový pytel. Měsíc je dlouhá doba. Ale na jak dlouho to umí? Já doufám, že na celý život.
Co vy a práce v karanténě? Máte systém, nebo to řešíte operativně? Daří se vám? Dostanete se vůbec k tvoření a do dílny, nebo je to s dětmi pro vás nemyslitelné? Budu ráda, když mi dáte vědět. Třeba na mail hanka@handmadebyznys.cz. A pokud byste chtěli ode mě dostávat novinky ze světa handmade podnikání, není nic jednoduššího, než vyplnit tento formulář:
Nemusíte se bát, že bych vás spamovala, dodržuji všechny požadavky GDPR a ostatně se můžete kdykoliv z odběru odhlásit.